Je třeba hned na začátku poznamenat, že lékařské aplikace ionizujícího záření a radionuklidů jsou jediným případem, kdy je člověk vystavován ozáření záměrně. Jak již bylo řečeno, s ohledem na specifický charakter těchto aplikací, na lékařská ozáření nevztahují se žádné dávkové limity. Uplatňují se však zde dva základní principy radiační ochrany, a to princip zdůvodnění a princip optimalizace.

Lékařské ozáření jednotlivých osob se odůvodňuje očekávaným individuálním zdravotním prospěchem pacienta, a to jak pokud jde o jeho vyšetření, tak i jeho léčení. Stejný princip platí i pro intervenční radiologii (např. katetrizaci). Do procesu odůvodnění lékařského ozáření musí být v souladu s principy klinické odpovědnosti zapojen nejenom indikující lékař, ale i aplikující odborník.

Cíle optimalizace při lékařských aplikacích je třeba rozlišovat podle konkrétní oblasti použití záření, resp. radionuklidů:

a) při radiodiagnostickém vyšetření se požaduje správné použití zobrazovací metody tak, aby dávky ve tkáních byly co nejnižší, aniž by se tím omezilo získání nezbytných radiodiagnostických informací;

b) při nukleárně-medicínském vyšetření je nutno aplikovat pouze nezbytné množství radioaktivní látky požadované čistoty a aktivity, které zaručuje dostatečnou diagnostickou informaci při co nejnižší zátěži pacienta;

c) při radioterapeutických výkonech, kde se vyžaduje ozáření cílového objemu, na který je léčba zářením zaměřena, se ozáření musí omezit v rozsahu nezbytném k dosažení požadovaného účinku, přičemž ozáření ostatních tkání má být tak nízké, jak lze rozumně dosáhnout bez omezení léčby.

Lékařské ozáření se týkají především pacientů, kteří se podrobují diagnostickým vyšetřením, intervenčním zákrokům nebo jsou léčeni pomocí relativně vysokých dávek směrovaných do oblasti nádoru nebo jiných specifických míst. Kromě toho jsou ozáření vystaveni rovněž další osoby pečující o pacienty nebo jim poskytující pomoc. K této kategorii ozářených osob patří v první řadě rodiče a jiné osoby, obvykle osoby příbuzné nebo blízké, které přidržují děti během diagnostických výkonů nebo mohou přijít do styku s pacienty po podání radiofarmak nebo během brachyterapie. Určité dávky mohou také dostat příslušníci obecné populace v důsledku jejich styku s propuštěnými pacienty, avšak tato ozáření jsou téměř vždy velmi nízká. Mezi lékařská ozáření se řadí také dávky dobrovolníků v biofyzikálním výzkumu, kde často podstupují lékařské výkony způsobující ozáření, která jsou velmi podobná výkonům prováděným na pacientech.

Obecně lze konstatovat, že za lékařská ozáření považujeme:

a) ozáření jednotlivců z diagnostických, intervenčních nebo léčebných důvodů, včetně ozáření zárodku/plodu či novorozenců během lékařského ozáření těhotných nebo kojících pacientek;

b) ozáření (jiné než profesní) způsobené vědomě a dobrovolně jednotlivcům, jako jsou členové rodiny nebo blízcí přátelé, poskytující v nemocnici nebo doma podporu a péči o pacienty podstupující diagnostický výkon nebo léčení;

c) ozáření způsobené dobrovolníkům v rámci programu biofyzikálního výzkumu, které nepřinášejí žádný přímý prospěch těmto osobám.

Ozáření v lékařství vyžadují přístup, který se liší od radiační ochrany v jiných plánovaných situacích. Ozáření jsou záměrná a znamenají přímý přínos pro pacienta. V léčbě zářením se využívají k léčení rakoviny nebo jiných nemocí v zájmu prospěchu pacienta biologické účinky vysokých dávek záření (např. usmrcování buněk).

Při diagnostických a intervenčních výkonech to znamená vyhnout se zbytečnému ozáření, zatímco v léčbě zářením se vyžaduje aplikace žádoucí dávky tomu objemu, který je léčen, při současném zabránění (nebo snížení na co nejnižší míru) ozáření zdravých tkání a orgánů.

Stejně jako je tomu i v jiných aplikacích, i v lékařských aplikacích musí být přijata potřebná opatření ke snížení pravděpodobnosti vzniku nehody nebo aplikace neplánované dávky pacientovi.

K optimalizaci ozáření pacientů v diagnostické radiologii při skiagrafických vyšetřeních byly zavedeny referenční úrovně pomocí hodnot vstupní povrchové kermy ve vzduchu, které by neměly být překročeny (obr. 38).

Obr. 38. Diagnostické referenční úrovně pro skiagrafická vyšetření.

Při skiaskopických vyšetřeních by v normálním pracovním režimu vstupní kermový příkon neměl překročit 25 mGy/min.

Ozáření populace z radiodiagnostických vyšetření tvoří přes 90 % efektivní dávky z použití umělých zdrojů ionizujícího záření. Je to do značné míry vyvoláno velkým počtem těchto vyšetření a poměrně vysokou dávkou u některých moderních modalit, zejména pak u vyšetření pomocí počítačových tomografů (CT).

Na obr. 39 jsou uvedeny typické hodnoty efektivních dávek pro některá konvenční rentgenová a CT vyšetření. Pro ilustraci za účelem srovnání těchto dávek s ozářením z přírodního pozadí jsou v tabulce uvedena i přibližná doba pro stejné dávky z těchto zdrojů.

Obr. 39. Typické hodnoty efektivních dávek pro vybraná konvenční rentgenová a CT vyšetření

Aktivita radiofarmaka, která se aplikuje pacientovi při vyšetřeních v nukleární medicíně, musí být volena tak, aby zaručila dostatečnou diagnostickou informaci při co nejnižší radiační zátěži pacienta. Při volbě optimální aktivity aplikované dospělým se rovněž respektuje diagnostická referenční úroveň (DRÚ), což je hodnota aktivity platná pro pacienta o hmotnosti 70 kg, která by v rutinní klinické praxi neměla být překračována.

Diagnostickou referenční úroveň je možné překročit u pacientů s hmotností větší než 70 kg a ojediněle i v případech, kdy je to zdůvodněno stavem pacienta (jiná onemocnění, komplikace apod.) a očekávaným diagnostickým přínosem. Optimální hodnota aktivity by měla být v rutinní klinické praxi nižší nebo maximálně rovná DRÚ.

V podobě DRÚ bylo zavedeno vodítko k tomu, aby byla pacientům aplikována optimální aktivita a zároveň se tím omezil růst aktivit, radiační zátěže a s tím spojeného radiačního rizika stochastických účinků záření. Ze vstupních veličin změřených při vyšetření (radiodiagnostický postup) nebo před vyšetřením (postup v nukleární medicíně) se stanoví dávky v orgánech (zpravidla v nejvíce radiačně zatížených orgánech nebo orgánech s vysokou radiosenzitivitou) a na jejich základě riziko stochastického účinku v uvažovaném orgánu nebo na základě efektivní dávky celkové riziko těchto účinků.

Na obr. 40 jsou uvedeny některé důležité údaje pro frekventovaná vyšetření v nukleární medicíně včetně DRÚ a k ní vztažených hodnot výsledné efektivní dávky.

Obr. 40. Přehled efektivních dávek některých diagnostických vyšetření v nukleární medicíně s uvedením radiofarmak (včetně jejich aktivit) a diagnostických referenčních úrovní (DRÚ)