Cílem radiační ochrany, jak již bylo zmíněno výše, je minimalizovat možnost ohrožení osob deterministickými účinky a snížit na přijatelnou úroveň riziko stochastických účinků. K realizaci těchto záměrů slouží propracovaný systém příslušných organizačních a technických opatření, které mají dostatečnou oporu v legislativě, jež dává orgánům státní správy dostatečné pravomoci k tomu, aby mohly zabezpečit požadovanou úroveň radiační ochrany.

V současné době stojí radiační ochrana v zásadě na čtyřech pilířích, které představují základní principy zabezpečení ochrany před ionizujícím zářením: zdůvodnění aplikace radiačních a jaderných technologií (aplikace musí přinést více užitku než škody), limitování ozáření (v normálních situacích, s výjimkou lékařských aplikací, by ozáření nemělo překročit stanovené dávkové limity), optimalizace ozáření (ozáření musí být nejenom pod úrovněmi příslušných dávkových limitů, ale pokud možno, s ohledem na ekonomická a společenská hlediska, tak nízké, jak je rozumně dosažitelné), a odpovídající zabezpečení zdrojů záření (obr. 31).

Posledně uváděný požadavek je akcentován teprve v posledním desetiletí, kde vyvstala potenciální možnost hrozby zneužití vysoce aktivních radioaktivních zářičů pro teroristické a jiné zlovolné akce. Zjednodušeně řečeno, zatímco dříve bylo naší hlavní snahou chránit člověka před ozářením zdroji záření, dnes k tomu přistupuje i požadavek zajistit, aby se těchto zdrojů nemohly zmocnit neoprávněné osoby.

Obr. 31. Principy radiační ochrany

Optimalizace v radiační ochraně se aplikuje na ozáření osob, obyvatel i lékařských ozáření. Přitom princip optimalizace je zaměřen nejenom na omezení samotného ozáření, ale i rizik, a to dávkovými a rizikovými optimalizačními mezemi pro plánované situace a referenčními úrovněmi pro nehodové a existující expoziční situace. V tomto kontextu za existující expoziční situace považujeme situace, které už existují, když se rozhoduje o jejich řešení. Jedná se zde vesměs o zvýšené úrovně radiačního pozadí v důsledku přírodních radionuklidů.

V souladu s doporučeními ICRP optimalizace má být vždy zaměřena na dosažení nejlepší úrovně ochrany cestou trvalého iterativního procesu, který zahrnuje následující kroky:

a) vyhodnocení radiační situace zahrnující všechny možné potenciální příspěvky ozáření;

b) zvolení příslušné hodnoty optimalizační meze;

c) identifikace možných alternativ ochrany;

d) výběr nejlepší možnosti za daných okolností;

e) prosazení vybrané alternativy.

Splnění požadavků na ochranu osob se ověřuje systémem monitorování, který zahrnuje potřebná měření s použitím příslušných radiometrických a dozimetrických přístrojů a postupů. Jedná se zde jak o monitorování samotných pracovníků, a jednak monitorování pracovního prostředí. Systém osobního monitorování slouží k určení individuálního vnějšího i vnitřního ozáření jednotlivých osob. Toto ozáření lze v některých konkrétních případech stanovit i na základě výsledků monitorování pracoviště.

Optimalizace ozáření obyvatel obvykle vychází z monitorování radioaktivity v životním prostředí a měření objemových aktivit vzduchu, vody a vybraných druhů potravin. V případě lékařských aplikací byly vybrané specifické postupy kontroly zejména dávek pacientů, kde důležitou roli hraje kontrola kvality na všech stupních.

Dávkové limity jsou zavedeny pouze pro použití v plánovaných situacích, nikoliv však v lékařských aplikacích, kde se jedná o ozáření pacientů. V nových doporučeních ICRP z r. 2007 nenastaly u dávkových limitů, oproti předchozím základním doporučením ICRP z r. 1996, žádné změny. Tyto limity s přihlédnutím k poslednímu vývoji v oblasti radiační ochrany, radiobiologie a epidemiologie se považují i v současné době za dostatečné, neboť poskytují náležitou úroveň ochrany.

Nominální koeficienty újmy jak pro pracovníky, tak pro obecnou populaci jsou konzistentní s koeficienty stanovenými v r. 1990, i když jsou číselně o něco nižší. Tyto nepatrné rozdíly nemají praktický význam. Uvnitř jedné expoziční kategorie, profesionální či obecné, se dávkové limity týkají součtu expozic ze zdrojů vztažených k činnostem, které jsou již zdůvodněny. Doporučené dávkové limity jsou přehledně shrnuty na obr. 32 a podrobněji v tabulce na obr. 33.

Obr. 32. Radiační ochrana osob podle jednotlivých kategorií ozáření (expozic)

Pro profesionální expozici v plánovaných expozičních situacích ICRP nadále doporučuje, aby limit byl vyjádřen jako efektivní dávka 20 mSv za jeden rok, zprůměrovaná přes definovaná pětiletá období (100 mSv za 5 let) s další podmínkou, že efektivní dávka nesmí překročit 50 mSv v žádném jednotlivém roce.

Pro expozici obyvatel v plánovaných expozičních situacích ICRP nadále doporučuje, aby limit byl vyjádřen jako efektivní dávka 1 mSv za rok. Za zvláštních okolností však může být povolena vyšší hodnota efektivní dávky v jednotlivém roce za předpokladu, že průměr přes definovaná pětiletá období nepřekročí 1 mSv za rok.

Obr. 33. Doporučené dávkové limity v plánovaných situacích

Limity efektivní dávky představují součet dávek ze zevního ozáření a úvazků efektivní dávky z vnitřního ozáření v důsledku příjmů radionuklidů v témže období. Tyto příjmy u pracovníků mohou být průměrovány v zájmu určité pružnosti přes pětileté období. Podobně je přijatelné průměrování příjmů radionuklidů obyvatelstvem přes pětileté období.

Druhotné limity jsou odvozeny z prvotních limitů efektivní dávky a ekvivalentní dávky pomocí jednotného, předpisy vymezeného modelu. Jsou určeny jako základ limitování ozáření v praktické činnosti zahrnující použití nebo přítomnost radiačních zdrojů. Tyto limity mohou být vyjádřeny například pomocí operačních veličin, pokud jde o vnější ozáření osob, nebo prostřednictvím limitů příjmu radioaktivních látek, jedná-li se o vnitřní ozáření.

Při dodržování dávkových limitů je třeba si uvědomit, že by měly zajistit ochranu před všemi zdroji ionizujícího záření nebo radioaktivními látkami, které se dostanou mimo zařízení. Takových zdrojů, které přispívají k ozáření, může být několik, což je důležité především pro zajištění adekvátní radiační ochrany obyvatelstva. Pokud jde o ochranu obyvatel, je namístě rovněž poznamenat, že tato ochrana se musí zajistit prostřednictvím uživatelů zdrojů. Ti musí být připraveni k tomu, aby dokázali zajistit nejenom svoji bezpečnost před účinky ionizujícího záření, ale také zabezpečit ochranu obyvatel.

V doporučeních ICRP bylo již dříve poukázáno na skutečnost, že pokud zůstávají dávky jednotlivce dostatečně nízko pod prahem pro škodlivé deterministické účinky, účinek kteréhokoli příspěvku k dávce z nějakého zdroje je nezávislý od účinků dávek z jiných zdrojů. Pro řadu případů ozáření může být každý zdroj nebo skupina zdrojů obvykle posuzována samostatně.

Tento proces se nazývá přístupem „vztaženým ke zdroji" („source related"). V radiační ochraně se proto nyní zdůrazňuje primární důležitost přístupu vztaženého ke zdroji, neboť právě u zdroje se může uskutečnit opatření zajišťující ochranu skupiny osob před ozářením z tohoto zdroje. Pro plánované situace je ke zdroji vztaženým omezením dávky, kterou smí obdržet jednotlivec, dávková optimalizační mez (dose constraint). Pro potenciální expozice je odpovídajícím konceptem riziková optimalizační mez. Pro nehodové a existující expoziční situace je omezením dávky vztaženým ke zdroji referenční úroveň.

Koncepce optimalizační meze a referenční úrovně se užívají v procesu optimalizace ochrany, aby se zajistilo, že všechna ozáření jsou udržována na úrovni tak nízké, jak je rozumně dosažitelné s uvážením společenských a ekonomických hledisek. Optimalizační meze a referenční úrovně tak mohou být chápány jako klíčové články optimalizačního procesu, který zajistí náležitou úroveň ochrany za běžných okolností.

Obr. 34 ilustruje koncepční rozdíl mezi použitím individuálních dávkových limitů v plánovaných expozičních situacích a použitím dávkových limitů či referenčních úrovní pro ochranu před zdrojem ve všech expozičních situacích.

Obr. 34. Dávkové limity k ochraně pracovníků a obyvatel vzhledem k optimalizačním mezím a referenčním úrovním