Nejjednoduššími principy ochrany před vnějším zářením je ochrana vzdáleností, časem, stíněním nebo kombinací těchto postupů (obr. 28).

Čím je vzdálenost mezi pracovníkem a zdrojem záření větší, tím je i příkon fluence energie částic menší, což přímo ovlivňuje i dávkový příkon v daném místě. V případě bodového zdroje záření příkon dávky (nebo příkon kterékoli dozimetrické veličiny nebo veličiny radiační ochrany) klesá s druhou mocninou vzdálenosti od tohoto zdroje.

Bez ohledu na charakter radiačního pole, ozáření osoby, která je vystavena takovému poli, je přímo úměrné době, po kterou se tato osoba zdržuje na daném místě.

Obr. 28. Ochrana před vnějším ozářením pomocí vzdálenosti, času a stínění

Pokud jde o účinek stínění, ten se v případě nabitých částic většinou projevuje tím, že tyto částice zcela absorbuje, nebo, a to je případ nepřímo ionizujícího záření, toto záření podle potřebí zeslabí na požadovanou úroveň. Pro daný typ a energii záření se pro hodnocení zeslabovacích schopností různých stínicích materiálů zavádí parametr polotloušťka nebo tloušťka materiálu, která zeslabí záření na 1/10 původní hodnoty (obr. 29).

Obr. 29. Ochrana před vnějším zářením stíněním o tloušťce odpovídající T_1/10

K zamezení přístupu nepovolaných osob do pracovních prostor se zvýšenou skutečnou nebo potenciální radiační úrovní se tyto části pracoviště vyčleňují jako sledované nebo kontrolované pásmo.