Mezinárodní komise radiologické ochrany (ICRP - International Commission on Radiological Protection) byla založena v r. 1928 při Mezinárodním radiologickém kongresu pod názvem Mezinárodní výbor pro ochranu před X-zářením a radiem (International X-ray and Radium Committee - IXRPC) na základě rozhodnutí druhého Mezinárodního radiologického kongresu. V r. 1950 byla rekonstruována a byl zaveden její současný název (ICRP). Komise ICRP je nezávislé nevýdělečné sdružení sdružující přední světové experty v oblasti radiační ochrany, přičemž se na její práci podílí celá řada nejlepších odborníků z mnoha zemí.

Současné složení hlavní komise ICRP, včetně její nové předsedkyně, spolu s ukázky některých posledních publikací ICRP je na obr. 41.

Obr. 41. Členové hlavního výboru ICRP, její nedávno zvolená předsedkyně a ukázky některých ICRP publikací.

Komise ICRP působí v těsné součinnosti se svou sesterskou institucí Mezinárodní komisí pro jednotky záření a měření (ICRU - International Commission on Radiation Units and Measurements), a má oficiální vztahy s Vědeckým výborem Spojených národů pro účinky atomového záření (UNSCEAR - United Nations Scientific Committee on the Effects of Atomic Radiation), Světovou zdravotnickou organizací (WHO - World Health Organization) a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA - International Atomic Energy Agency).

Komise ICRP také udržuje spojení s odbornou radiační komunitou prostřednictvím svých pevných vazeb s Mezinárodní asociací radiační ochrany ( IRPA - International Radiation Protection Association) a jejími národními organizacemi a společnostmi.

Publikace ICRP sehrály v rozvoji radiační ochrany mimořádnou roli, a to již od r. 1928, kdy byla vydána první souhrnná doporučení, která se zabývala ochranou zdravotnických pracovníků prostřednictvím omezení pracovních hodin s lékařskými zdroji. Toto omezení odpovídalo podle současných odhadů individuální dávce okolo 1000 mSv za rok. Tato první doporučení měla na zřeteli zabránění prahovému účinku, a to zpočátku kvalitativním způsobem. Dříve, než mohla být ochrana kvantifikována a definovány dávkové limity, bylo třeba vyvinout systém měření dávek. V r. 1934 byla zpracována doporučení zahrnující v sobě koncept bezpečného prahu okolo desetinásobku nynějšího ročního limitu dávky pro pracovníky. Idea tolerance setrvala i nadále a v r. 1951 komise ICRP navrhla limit, který může nyní být odhadnut přibližně na 3 mSv za týden pro záření s nízkým LET. Do roku 1954 se podpora pro existenci prahu zmenšila, protože se objevil epidemiologický důkaz vzestupu zhoubných onemocnění u amerických radiologů a vzestup leukémií u Japonců přežívajících po jaderném útoku.

Rozvoj jak vojenského, tak průmyslového využívání jaderné energie vedl komisi ICRP počátkem padesátých let k zavedení doporučení pro ochranu obyvatelstva. V doporučeních ICRP z r. 1956 byly stanoveny limity týdenních a akumulovaných dávek, které odpovídaly ročnímu limitu 50 mSv pro pracovníky a 5 mSv pro obyvatele. Při vědomí možnosti účinků, označovaných nyní za stochastické, a při nemožnosti rozhodnout mezi prahovým nebo bezprahovým vztahem pro tyto typy účinků přišla ICRP v r. 1954 s návrhem „aby se vyvíjelo všechno úsilí ke snížení všech expozic ionizujícímu záření na nejnižší možnou úroveň". To bylo následně formulováno jako doporučení udržovat expozici „tak nízkou, jak je to proveditelné", „tak nízkou, jak je to snadno dosažitelné" a později, v r. 1973, „jak je to rozumně dosažitelné s uvážením ekonomických a společenských hledisek".

V posledních desetiletích měla velký význam souhrnná doporučení ICRP z r. 1977 (Publikace 26) a z r. 1990 (Publikace 60), na kterou navázala poslední doporučení v r. 2007 (Publikace 1003).

Tato souhrnná doporučení mají podporu v mnoha jiných ICRP publikacích, která jsou vodítkem ve specializovanějších tématech a oblastech radiační ochrany.

Základním úkolem komise ICRP je a nadále zůstává dosažení radiační ochrany lidí. Přitom však i dříve věnovala pozornost možnému vlivu na jiné druhy, i když nevydala žádné obecné prohlášení o ochraně životního prostředí jako celku. Skutečně v Publikaci 60 komise ICRP konstatovala, že v té době se stará o životní prostředí lidstva pouze s ohledem na přenos radionuklidů prostředím, protože tento přímo ovlivňuje radiační ochranu lidí. ICRP přitom vyjádřila názor, že standardy kontroly prostředí potřebné v současném pojetí k ochraně lidí zajišťují, aby ani jiné druhy nebyly vystaveny riziku.

Pokyny ICRP jsou zaměřeny v první řadě na regulující orgány, organizace a jednotlivce odpovědné za radiační ochranu. Doporučení ICRP pomohla v minulosti vytvořit ucelený základ pro státní a regionální závazné standardy.

Komise ICRP poskytuje poučení o základních principech, na nichž může být postavena náležitá radiační ochrana. Nezaměřuje se na vytváření textů charakteru předpisů. Přitom má však za to, že takové texty by měly být zpracovány z jejích doporučení a v široké míře ve shodě s nimi. Existuje úzká vazba mezi ICRP doporučeními a Mezinárodními základními bezpečnostními standardy pro ochranu proti ionizujícímu záření a bezpečnost zdrojů (International Basic Safety Standards for Protection against Ionizing Radiation and the Safety of Radiation Sources (BSS), které byly přijaty v r. 1996. Řídící složka IAEA rozhodla, že BSS musí brát zřetel na doporučení ICRP. BSS musí vždy jít ve stopách nových doporučení ICRP. Je tomu i nyní, kdy IAEA dokončuje novelizovanou verzi BSS, která vyjde v r. 2011.