Ve všech oblastech ochrany před zářením mají značnou váhu zejména doporučení ICRP, která všude ve světě slouží jako základ při rozhodování dozorných a legislativních orgánů. Komise ICRP za dobu své existence od roku 1928 vydala celou řadu materiálů, z nichž zásadní roli v ochraně před zářením sehrály její souhrnná doporučení, zejména pak doporučení z roku 1977 (ICRP 26), doporučení publikované v roce 1990 (ICRP 60) a pak poslední doporučení ICRP 103 z r. 2007.

Podnětem pro doporučení ICRP 60 byly nejnovější informace z epidemiologických studií obyvatelstva Hirošimy a Nagasaki, které ukázaly, že riziko rakoviny vyvolané zářením je třikrát až čtyřikrát větší, než se předpokládalo v roce 1977. Mimoto, komise ICRP rozšířila koncepční rámec doporučení z roku 1977 tím, že vyjasnila svůj postoj v situacích, kdy existuje určitá pravděpodobnost ozáření, ale není jisté, zda k tomu opravdu dojde (potenciální ozáření), a tím, že definovala zásady ochrany zaměřené na snížení dávky v situacích, kdy zdroj záření není pod kontrolou (intervence). Podle nově prosazovaného přístupu koncepce zdravotní újmy se nyní tento pojem vztahuje ke kombinaci fatální i nefatální rakoviny i rovněž tak k vážným dědičným poruchám, přičemž každý z těchto jevů je vážen svou relativní závažností a věkem, kdy k němu během života dojde.

Systém ochrany při jakékoli činnosti, při které se ozáření člověka zvyšuje, vychází - podobně jako dříve - z těchto obecných zásad: oprávněnost dané činnosti, optimalizace ochrany a limitování dávek.

V souladu se základním doporučením ICRP lze hlavní principy ochrany před zářením shrnout následujícím způsobem:

a) Zdůvodnění činnosti: žádná činnost vedoucí k ozáření nesmí být uskutečněna, nepovede-li k dostatečnému přínosu pro ozářeného jednotlivce nebo společnost, který by vyvážil újmu vyvolanou zářením.

b) Optimalizace ochrany před zářením: ve vztahu k jakémukoli používanému zdroji, velikost jednotlivých dávek, počet ozářených osob, jakož i pravděpodobnost ozáření, musí být udržovány na tak nízkých úrovních, jak lze z hledisek ekonomických a sociálních rozumně dosáhnout.

c) Limitování dávek a rizika: ozáření jednotlivců pocházející z kombinace všech relevantních činností jsou podrobeny dávkovým limitům nebo určité specifické kontrole rizika v případě, že se jedná o potenciální expozice. Tato opatření jsou zaměřena na zajištění takového stupně ochrany, aby žádná osoba nebyla vystavena takovému ozáření, které by za normálních podmínek bylo považováno za nepřijatelné v dané situaci.

d) Zabezpečení zdrojů záření: zajištění zdrojů před nepovolanými osobami.

Za normálních pracovních a provozních podmínek lze přísné bezpečnostní požadavky, doporučené mezinárodními expertními skupinami a organizacemi a předepsané legislativou jednotlivých států, nejenom splnit, ale zajistit mnohem vyšší ochranu pracovníků i obyvatel, než je zakotvena v příslušných zákonech či vyhláškách.

Poněkud jiná je situace v případě jaderných nebo radiačních nehod, případně jiných havarijních radiologických událostí. K takovým okolnostem dochází však jen velmi zřídka a v současné době jsme na řešení těchto mimořádných situací dostatečně připraveni. Jsou rozpracovány do nejmenších podrobností scénáře nehod nebo havárií a k tomu jsou k dispozici havarijní plány a postupy, které představují optimální vodítko ke zmírnění nebo úplné eliminaci vlivu těchto událostí na zasahující týmy, pracovníky i okolní obyvatelstvo.

Zatímco v drtivé většině lze předvídat průběh možných havárií spojených s únikem radioaktivních látek do životního prostředí a čelit jim s cílem minimalizovat jejich radiační důsledky, zásadně jiná je situace, pokud se jedná o cílené zneužití radioaktivních zdrojů nebo jaderných zařízení pro zlovolné nebo teroristické cíle. Řešení takové události je mnohem komplikovanější, neboť obvykle nejsou okamžitě k dispozici veškeré potřebné informace o závažnosti, charakteru a rozsahu radioaktivního zamoření. K tomu je nutno použít nejenom běžnou monitorovací techniku, ale i speciální měřicí zařízení, která umožní získat požadované bližší údaje o nebezpečí, které zamořené prostředí představuje pro zásahové jednotky nebo další osoby. V tomto směru má dálkově řízený monitor úrovně záření a radioaktivní kontaminace nezastupitelnou funkci. Jeho použití může nejenom radikálně snížit obdržené dávky nasazeného personálu, ale optimalizovat způsob řešení dané radiologické havarijní situace s ohledem na minimalizaci jejího vlivu na okolní životní prostředí.

Obecně na radiační ochranu je třeba se dívat ze dvou zorných úhlů:

a) situace je normální, tj. v souladu s tím, co v daném případě očekáváme (v tomto případě je ozáření na velmi nízké úrovni); nebo

b) situace je v důsledku nehod nebo jiných okolností abnormální, kde musíme počítat s ozářením nad rámec příslušných dávkových úrovní stanovených pro normální situace.

Cíle radiační ochrany lze formulovat jako systém zajištění adekvátní ochrany před škodlivými účinky ionizujícího záření, přičemž za rozhodující se považují dva úkoly:

a) Zajistit, aby ozáření za normálních okolností (vše je pod kontrolou) bylo co nejmenší a bylo optimalizováno s ohledem na přínos a újmu, přičemž se současně přihlíží k dalším relevantním aspektům včetně existujících prostředků.

b) Snížit pravděpodobnost nehody nebo jiné mimořádné situace, která by vedla k deterministickým biologickým účinkům. Součástí tohoto úkolu je také zabezpečit přípravu na takovou situaci s důrazem na minimalizaci jejích dopadů.

Role radiační ochrany v těchto situacích je zjednodušeně ilustrována na obr. 1.

Obr. 1. Cíle radiační ochrany

V praxi se setkáváme téměř výlučně s prvním případem, kdy je situace pod kontrolou a ozáření je obvykle hluboko pod příslušnými limitními nebo referenčními úrovněmi stanovenými příslušnými vyhláškami dozorného orgánu. Jen zřídkakdy jsou tyto úrovně v ojedinělých případech překročeny. Pokud však k tomu dojde, taková situace se musí analyzovat s cílem zjistit příčiny takové stavu, k němuž došlo ve většině případů nedodržováním platných předpisů a postupu při práci se zářením, resp. jeho zdroji.

Pouze ve výjimečných případech se setkáváme s takovými abnormálními situacemi, k nimž došlo v důsledku havárií. Potenciálně zde však nemůžeme vyloučit ani akt sabotáže, případně terorismu, který se nakonec projeví obdobným způsobem jako radiologická havárie. Ke zmírnění následků takových situací slouží podrobné havarijní plány, které se musí podle potřeby neustále aktualizovat.

V podstatě neexistuje nic mezi těmito dvěma případy, s nimiž se v radiační ochraně setkáváme. V drtivé většině případů se jedná o normální situace, kde je vše pod kontrolou a nemůže prakticky dojít k žádnému nadměrnému ozáření osob. Jakmile dojde k jakékoli abnormální situaci, musíme být připraveni ji řešit takovým způsobem, abychom eliminovali nebo zmírnili na minimum její nepříznivý dopad na osoby a na životní prostředí.

Za normálních okolností je ozáření tak nízké, že jediné zdravotní důsledky, které můžeme v tomto případě očekávat, souvisí se stochastickými biologickými účinky. K těm dochází s určitou pravděpodobností, která je přímo úměrná ozáření. To znamená, že u ozářené osoby se tyto účinky mohou nebo nemusí objevit. Vezmeme-li však v úvahu velkou skupinu osob, tak tam se tyto účinky již mohou objevit jako výskyt onemocnění, zejména rakoviny, nad rámec spontánního výskytu takové nemoci. Tato skutečnost byla prokázaná v četných epidemiologických studiích.

Pokud se však jedná o abnormální situace, tam ozáření může překročit příslušný práh pro deterministické účinky , které se projeví na konkrétní ozářené osobě. Závažnost těchto účinků s dávkou roste.

V radiační ochraně máme mimořádně podrobně rozpracován systém veličin a jednotek pro posuzování ozáření v normálních situacích, kde neočekáváme deterministické účinky. Tyto veličiny vesměs vycházejí ze základní veličiny, kterou je pro oblast radiační ochrany dávkový ekvivalent. Veličiny, odvozené od dávkového ekvivalentu nebo veličiny, které jsou definovány s ohledem na kvantifikaci stochastických účinků, by se proto neměly používat pro vyjádření deterministických účinků, kde dosud takový systém veličin nebyl dopracován.

S ohledem na potenciální hrozbu zneužití silných radioaktivních zářičů se v poslední době kromě vlastní ochrany osob před škodlivými účinky ionizujícího záření, zvýšená pozornost věnuje zabezpečení těchto zdrojů a stejně tak jaderných zařízení před nepovolanými osobami, které by mohly zneužít tyto prostředky ke zlovolným nebo jiným teroristickým účelům.