Rozvoj radiační ochrany začal krátce po objevu záření X v r. 1895 a objevu radioaktivity v r. 1896. Již v roce 1902 byl poprvé vznik nádorového onemocnění u pracovníka s ionizujícím zářením přičítán působení tohoto záření. V letech 1911-14 byl popsán vznik téměř 200 nádorových onemocnění - především u radiologů. Později v letech 1920 až 1940 byla zjištěna radiační poškození, zejména kůže u rentgenologů i pacientů, také u pracovníků ve výrobě svítících (radioaktivních) barev.

Od konce druhé světové války došlo k rozvoji epidemiologických studií účinků ozáření (v důsledku použití jaderných zbraní v Japonsku a rozšiřování lékařských a profesních ozáření) a později k využití výsledků těchto studií k určení koeficientů rizika pravděpodobnosti smrti pro fatální nádory a tzv. zdravotní újmy. Od 50. let minulého století se rychle rozvíjela dozimetrie záření, radiobiologický a později molekulárně-biologický výzkum, což byl důsledek obav z možného použití jaderných zbraní a zejména předpokládaného rozvoje jaderné energetiky. 70. až 80. léta minulého století přinesla pokrok v objasňování kancerogeneze, genetických poškození a v ujasňování rozdílu mezi stochastickými a deterministickými účinky ionizujícího záření.

Významné místo v rozvoji radiační hygieny a ochrany zaujímala mezinárodní spolupráce. V historickém pohledu důležitou roli na tomto poli sehrály mezinárodní radiologické kongresy. První se konal v Londýně v r. 1925. Byla na něm vytvořena důležitá komise, která nese dnes název Mezinárodní komise pro radiační jednotky a měření (ICRU - International Commission on Radiation Units and Measurements, dnešní název). Tato komise byla pověřena řešením v té době palčivé otázky kvantitativního měření ionizujícího záření. Zároveň bylo na tomto kongresu navrženo vytvoření mezinárodního výboru pro radiační ochranu. Na následujícím, 2. mezinárodním radiologickém kongresu konaném ve Stockholmu v r. 1928, předložila ICRU návrh na zavedení jednotky expozice roentgen (vycházející z ionizačních účinků rentgenového záření). Na tomto kongresu byla zároveň ustanovena tzv. Komise pro ochranu před zářením X a radiem (X-Ray and Radium Protection Commission), jejímž prvním úkolem bylo vypracování (na základě do té doby shromážděných zkušeností a nejaktuálnějších poznatků vědy) návrhu mezinárodních doporučení pro ochranu před rentgenovými paprsky a radiem v lékařství. Na počest hostitelské země, Švédska, byl předsedou této komise zvolen významný vědec v této oblasti R. Sievert.

První doporučení komise pro ochranu před zářením X a radiem byla přijata již valným shromážděním stockholmského kongresu a publikována v r. 1929. Nežádoucí účinky záření byly specifikovány jako poranění kůže, poruchy vnitřních orgánů a krevní změny. Jako ozdravné prostředky byla doporučena prodloužená dovolená a omezení pracovní doby. Hlavní důraz v ochraně byl tehdy položen na technické parametry stínění, aniž byla stanovena nějaká mez pro dávku záření (i když se obecně zdůrazňovala maximální možná opatrnost). V doporučení předloženém na 4. mezinárodním radiologickém kongresu v Curychu v r. 1934 stanovila Komise poprvé tzv. toleranční dávku pro rentgenové záření, vycházející z představy „bezpečné meze" a stanovenou ve výši 0,2 r (rentgenů) za pracovní týden (60 r za rok). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že v současné době platný limit 20 mSv za rok je 30krát přísnější. Následně byly úkoly komise rozšířeny i na radiační ochranu při práci s rentgenovým zářením a radioaktivními látkami ve vědě a v průmyslu.

V r. 1950 na 6. mezinárodním radiologickém kongresu byla Komise pro ochranu před zářením X a radiem přetvořena na Mezinárodní komisi pro radiologickou ochranu (ICRP - International Commission on Radiological Protection). Rozšířil se obor působnosti komise i počet jejích členů. Na setkání ICRP v Ženevě v r. 1956 (první setkání mimo radiologický kongres) byla poprvé přijata doporučení o omezení expozic neprofesních skupin populace (bylo doporučeno, aby osoby zdržující se mimo kontrolovaná pracoviště s ionizujícím zářením nebyly zatěžovány dávkou vyšší než 1/10 limitní profesní dávky). V r. 1956 došlo rovněž k užší spolupráci mezi ICRP a Světovou zdravotnickou organizací (WHO - World Health Organization).

Další důležitý krok na poli mezinárodní spolupráce v oblasti radiační hygieny a ochrany byl učiněn v r. 1955. V souvislosti s probíhajícími zkouškami jaderných zbraní v atmosféře byl, na základě rezoluce č. 913 ze 3. prosince 1955 přijaté na X. valném shromáždění OSN, utvořen tzv. Vědecký výbor OSN pro studium účinků atomového záření (UNSCEAR - United Nations Scientific Committee on the Effects of Atomic Radiations) pověřený shromažďováním (od členských zemí i dalších specializovaných organizací) globálních dat o zdrojích a účincích ionizujícího záření na člověka a životní prostředí.

Navzdory vědeckému zaměření výboru UNSCEAR se do jeho jednání i do doporučení předkládaných výborem Valnému shromáždění OSN v 50. a 60. letech promítaly rozdílné politické zájmy zúčastněných jaderných velmocí a jejich spojenců, což souviselo s tehdejšími diplomatickými jednáními o zákazu zkoušek jaderných zbraní.

Výsledné zprávy výboru UNSCEAR jsou však pokládány odbornou veřejností za vědecky podložený souhrn aktuálních poznatků o stavu ozáření lidské populace a o biologických účincích ionizujícího záření. Do práce mezinárodních organizací ICRU, UNSCEAR a ICRP se aktivně zapojuje i řada našich odborníků.