Při úvahách o účincích ionizujícího záření je základní veličinou především absorbovaná dávka ve zkoumané látce. Dávka je však makroskopickou veličinou a nezahrnuje v sobě okamžité rozložení lokální energie přenesené na látku, které může výsledné účinky záření ovlivnit. Řada jevů vyvolaných ionizujícím zářením (chemické změny, genetické změny, mutace, úhyn buněk) závisí na prostorovém rozložení dílčích přenosů energie jednotlivých ionizujících částic na ozařovanou látku. Z tohoto důvodu byla zavedena veličina zvaná lineární přenos energie (LPE, zkratka anglického termínu je LET (Linear Energy Transfer), pro nabité částice je definován vztahem:

L - lineární přenos energie;

dl - vzdálenost, kterou ionizující částice prošla;

dE - ztráta energie nabité částice v důsledku srážek s elektrony při jejím průchodu vzdáleností v látce a přenosem energie menším než je určitá omezující hodnota D .

Jednotkou lineárního přenosu energie je J.m^-1, často se užívá jednotka keV.µm^-1.

Vysokým lineárním přenosem energie se vyznačují částice α, protony aj., nízký LPE mají elektrony, záření γ a rentgenové záření. Záření s vysokým LPE se někdy označuje jako hustě ionizující záření, záření s nízkým LPE jako řídce ionizující záření.

Zeslabení svazku záření γ (kapitola 1.4.3) nebo rentgenového záření (kapitola 1.4.5) se vyjadřuje pomocí lineárního součinitele zeslabení m vztahem:

φ₀- příkon fluence fotonů před zeslabením;

φ - příkon fluence po průchodu vrstvou materiálu o tloušťce d;

E - Eulerovo číslo, základ přirozených logaritmů (e = 2,71);

µ - lineární absorpční koeficient;

d - tloušťka absorbátoru.

Jednotkou lineárního součinitele zeslabení je m^-1; častěji se používá cm^-1.