Pojem „nestabilní chromozomové aberace" se týká především dicentrických chromozomů. Buňky, které je obsahují, vymizí rychle z populace proliferujících buněk, protože způsobují s vysokou pravděpodobností mitotické selhání. Je však zajímavé, jak bylo zjištěno, že takové aberace postupně vymizí z periferní krve dokonce i bez umělé stimulace mitogeny. Po zhruba 3 letech se počet lymfocytů vykazujících dicentrické chromozomy a kroužky v první mitóze sníží na polovinu. Přesný důvod tohoto jevu není známý, avšak existuje určitý důkaz o tom, že dokonce i obvykle neproliferující lymfocyty se občas dělí a že při těchto příležitostech vede mitotické selhání k selekci proti lymfocytům s dicentrickými chromozomy a kroužky.

Ukázka chromozomových aberací, označeno šipkamí

V neozářených lymfocytech je průměrná frekvence nestabilních chromozomových aberací obvykle 1 ku 1000 a počet indukovaných aberací vzrůstá s dávkou lineárním-kvadratickým způsobem. Běžným výsledkem pro 100 mGy je 5 z 1000, což je obvykle právě dostačující pro statisticky významný rozdíl oproti pozadí. Pro spolehlivé stanovení menších dávek by byla nutná analýza mimořádně vysokých počtů buněk, což není prakticky proveditelné.

Možné zlepšení metody může spočívat v analýze citlivější subpopulace lymfocytů. Například se zdá, že B-lymfocyty obsahují čtyřikrát více aberací než T-lymfocyty při stejné dávce, avšak T-lymfocyty jsou téměř exkluzivně stimulovány nejčastěji užívaným mitogenem, fytohemaglutininem.

Tím lze analýzu dicentrických chromozomů v T-lymfocytech dosud považovat za nejpokročilejší a nejspolehlivější způsob biodozimetrie. Byl úspěšně použit v řadě případů a existuje též určitý důkaz (založený na fyzikální dozimetrii nebo matematické rekonstrukci dávek) o tom, že poskytuje validní výsledky.