Poslední metoda retrospektivní dozimetrie, kterou je třeba popsat, se zakládá na zcela jiném účinku než výše uvedené přístupy. Radikály vyvolané zářením mají poločas řádu nanosekund nebo mikrosekund ve vodném roztoku a proto i v živých buňkách, avšak tento poločas může být dlouhý v tuhých materiálech, jako je zubní sklovina, kosti nebo nehty. Určité radikály lze detekovat pomocí elektronové spinové rezonance nebo elektronové paramagnetické rezonance (ESR nebo EPR) roky nebo desetiletí po ozáření. Toto měření je rychlé a snadné, avšak vyžaduje sofistikované a drahé zařízení. Ze zmíněných materiálů lze samozřejmě nejsnadněji obdržet nehty, avšak ty se zcela obnovují během několika měsíců a nemohou proto později poskytnout informace. Dalším problémem je, že samotné stříhání nehtů může způsobit tvorbu radikálů. Za optimálních podmínek může být detekovatelná již dávka 1 Gy. Kostní materiál je méně dostupný, avšak jako možnost volby byla zmíněna mikrochirurgie. Důkazy ze studií u lidí i zvířat však ukazují, že citlivost je dokonce horší než při použití nehtů. Zubní sklovina se zdá být poněkud realističtější a poskytuje zcela spolehlivé výsledky s minimální detekovatelnou dávkou okolo 100 mGy.

Nedávno byly provedeny studie retrospektivní dozimetrie pomocí anorganických materiálů, které u sebe měly osoby během ozáření, jako byly rezistory, kondenzátory a křemíkové čipy v jejich mobilních telefonech. Nejslibnější z těchto materiálů se zdají být keramické rezistory, které mohou být schopny poskytnout informaci o dávkách pouhých 10 - 20 mGy. Pokud to bude potvrzeno, mohla by být „biologická" dozimetrie doplněna „mobilovou" dozimetrií.