Radioprotektivní účinek je posuzován podle redukčního faktoru dávky, DRF (z angličtiny Dose Reduction Factor), který udává, kolikrát je nutné zvýšit dávku záření u radioprotektivní látkou chráněných systémů ve srovnání s nechráněnými systémy k vyvolání stejného (ekviefektivního) radiačního účinku. DRF se vypočítá ze vztahu:

Látka má radioprotektivní účinek, dosáhne-li uvedený poměr hodnoty vyšší než 1. Hodnota DRF rovněž závisí na zvoleném kritériu radiačního poškození. Hodnota DRF zvoleného radioprotektiva je jistá při hodnocení 30denní letality po celotělovém ozáření a jiná při hodnocení vybraných kvantifikovatelných orgánových či systémových postradiačních změn.

Pro základní orientaci při posuzování radioprotektivního účinku je nejdůležitější hodnota DRF, vyčíslená srovnáním průběhu křivek závislosti letality kontrolních a chráněných jedinců na dávce záření. Nejčastěji se používá srovnání zjištěných středních letálních dávek záření. Pak se DRF určí ze zlomku:

Podle délky jejich účinku rozdělujeme radioprotektivní látky:

• látky s krátkodobým účinkem účinkují řádově minuty, maximálně hodiny a jsou urče­ny k jednorázové ochraně před akutním zevním ozářením. Je možné je aplikovat opakovaně. Jejich použití se předpokládá před každým radioterapeutickým lokálním ozářením, případně před vstupem do radioaktivního prostředí;
• látky s dlouhodobým účinkem jsou určeny k navození déletrvající radiorezistence. Nástup ochranné účinnosti zpravidla vyžaduje prodloužení inter­valu mezi podáním takové látky a ozářením přibližně na 24 hodin. Někdy je nutné opakované podání.